ENKAUSTIKA - obrázky
Vítejte na stránce enkaustika.wbs.cz v sekci Vánočmí stromečekÚpravu tohoto bloku zahájíte dvojklikem... Vánoční stromeček - kanadská jedle.
Každým rokem nám vánoční stromeček sehnal Míra, který byl lesním dělníkem a uměl vytipovat hezký, obvykle vysoký až do stropu a rostoucí na takovém místě, kde se ostatním stromům i ulevilo. Letos je ale pandemie a vládne všemu koronavirus. Míra je po operaci a stromek nesežene. I zakoupila jsem tedy v Mountfieldu krásnou kanadskou jedličku. Malou jen do metru a půl, ale když ji dáme na můj psací stolek , bude až do stropu. A hlavně byla nejlevnější jen za 336 Kč. "Paní, chcete ji zabalit za 29 Kč a ztenčit ten kmen za dalších 29Kč?" Nabízel se prodavač. Rychle jsem udělala analýzu. „Zabalit ano“, aby se vešla do auta a protože jsem čerstvý důchodce a začínám se učit šetřit, „ Ořezat ne! Děkuji, udělá to manžel.“ Trochu jsem zapomněla, že manžel má důležitější věci na starost, jako třeba Trump nebo Biden v Americe, doma toho už moc neudělá a většina věcí je problém. Pravda, kmen mi přišel nezvykle tlustý, ale to přece pro starého čundráka není překážkou. Vezme svůj tesák a jede. Nic méně vidina ušetřených 29 Kč mě hřála u srdce. Ale jenom do té doby, kdy můj muž zahájil akci „Stromek a stojan“. „Mámo, ten stojan byl vždycky v téhle polici, sám jsem ho sem dával a není tu. Vždycky tady byl, na tomhle místě. Tak si ho laskavě jdi najít, protože ty jsi tu uklízela a bůh ví, kam jsi ho zašantročila.“ Ozývalo se z dílny. „A já jdu na pivo.“ To byla velmi důležitá činnost v době, kdy hospody byly zavřené kvůli 4. stupni PSA a byl vyhlášen nouzový stav. Ale chlapi v naší obci jsou stateční. Vytvořili odbojovou skupinu a hrdě protestovali u půllitru proti vládě, Primulovi a vakcíně. Šla jsem tedy obhlédnout místo činu – mého provinění. No jo. Na místě, kdy vždycky podle mého muže stojan byl, trčela velká bedna, kterou jsem tam osobně na konci léta strkala JÁ s velkou námahou. Padala mi na hlavu, proto si to pamatuji. Byla plná podsedáků na letní židle, které jsem tam zazimovala. Jinde totiž místo nebylo. Nešlo to se na něco vymluvit, krabice byla proti mně, zcela jasným důkazem, že já jsem ten jediný, skutečný pachatel, co ztratil stojan. „Oj oj, Haničko, to bude těžké“. Dílna je velká, pak máme i stodolu, tam jsou věci nasbírané několika generacemi snad za sto let. Mohly by se někdy přece hodit. Jsou tu ještě dva byty. V přízemí o 4 místnostech a 1. patro asi s pěti místnostmi. Tam všude může ten stojan být. „Kolik, že dní je do Ježíška?“ Blesklo mi hlavou. „Asi 5. Zaplať pánbůh mám ještě čas.“ „Stojan, stojan, kde může tak být. Prohlédla jsem celou dílnu a nic. Následovala stodola a nic. Začínalo to vypadat, že vánoce u nás jsou letos v ohrožení. „Až najdu stojan, začne akce ztenčení kmene stromečku. Ultimátum se pomalu ale jistě zkracuje. Kmen to je teda ale fakt silný. To české stromky jsou poloviční. To je snad uřízlý vršek vysokého stromu nebo co.“ Prošla jsem celé přízemí a nic. „Petře, neviděl jsi někde ten stojan na stromeček?“ volám na syna do 1. patra. „Jo jo, je tady. Vloni jsme ho sem dali, abychom ho nemuseli hledat.“ „Hurá, hurá vánoce budou.“ Vítězoslavně jsem stojan položila na manželovo křeslo, aby se snad, nedej bože, znovu neztratil. Pracovat na stromečku začal příští den. Z dílny se ozývaly nejprve rány, které se pomalu ale jistě začaly střídat s nadávkami. Nechci to ani opakovat. „To vůbec ale nejde. Ta mrcha je tak tvrdá, sekám to tady půl hodiny a nic. Jenom jsem oloupal kůru. Můžu se na to akorát tak vyprdnout.“ Praštil tesákem můj rozhořčený manžel. „Klid, Haničko, klid. Víš přeci, že je důležité udržet si v takovýchto situacích hlavně harmonii a vysoké vibrace. Je to jenom tvoje zkouška a ty ji prostě uděláš.!!!“ „Víš co, jdi do hospody,“ povídám svému muži, „ vyjádřit svůj nesouhlas s rozhodnutím vlády o prodloužení nouzového stavu. Ono to nějak dopadne.“ Můj návrh radostně přijal.
Na víkend u nás byla vnoučata. Desetiletý TOM a osmiletá Míša. Tomáš je domácí kutil, dílnu zná z domova od táty a vyzná se v nástrojích. A tak se ujal vedení celé akce.„Babi neboj, to dáme. Poa, poa. Poa, poa znamená, že je vše OK, výborný, krásný, úžasný a tak podobně. A tak jsme my 3 vyrazili zdolat překážky kladené mému muži, který svou vesmírnou zkoušku ale vůbec nezvládl. Těžko se dostane s námi do 5. dimenze. „Babi, díra má 4 cm a kmen 6 cm,“ odborně začal Tomáš, „musíme upilovat 2 ceňtáky.“ Vytáhl asi 6 pilníků. „Držte mi ten strom!“ Míša z jedné strany, já z druhé, stromek byl zabalený v síti, tím pádem větve měl připažené. Tomáš piloval a piloval a ten mrcha, jak ho nazval můj muž, vůbec neubyl. Přišel na řadu tesák, kterým to před námi zkoušel můj muž. Fakt, musím to přiznat, sice nerada, měl pravdu, vůbec to nešlo. „Vezmeme pilku,“ rozhodl Tomáš. Zkusili jsme asi 4 druhy pilek ale nešlo to ani jednou. „Dejte ten stromek na zem, takhle na ponku je moc vysoko.“ Začali jsme stromek válet po zemi. Bylo to ještě horší. Nebyl prostor k rozmachu. „To by chtělo dláto“, nevzdával to Tomáš. Půl hodiny jsme hledali dláto. Našli jsme tři. Dílnu má můj muž vybavenou dokonale. Nářadí je tam ještě po několika generacích. Dokonce i válečný soustruh tam je. Na ten jsme si ale netroufli. Našli jsme několik kladívek, gumovou palici a Tomáš bušil do dláta. A nic. Vyzkoušeli jsme ještě 2 hoblíky a nic. „Co takhle rašpli? Našli jsme 2. Rovnou a půlkulatou. Půlkulatá nás zaujala a Míša dostala nápad. „S tou bychom, babi, mohli zvětšit tu díru ve stojanu. Abyste rozuměli, stojan byl dřevěný, vyrobený mým mužem ještě v dobách, kdy nemusel řešit evropské či celosvětové problémy a měl zájem o dění doma. Chápu, že řídit celou zeměkouli je velmi důležitá činnost a dá sakra zabrat. Míša si sedla na židli a na stojan začala rašplovat tu díru. Byl to sice měkký smrk, ale šlo to hodně pomalu. My s Tomášem jsme současně zmenšovali obvod kmenu, co se měl vejít do té díry a lehce zapadnout. Pracovali jsme usilovně všichni tři. Střídali jsme se v rašplování a držení. Přinesli jsme ještě 3 sekery, jestli by to nebylo lepší, ale nebylo. Nebyl prostor. Asi po dvou hodinách usilovné práce Tomáš přeměřil díru a kmen. Díra 4,5 cm a kmen se ztenčil na 5 cm. Okouzleni úžasným výsledkem pracovali jsme ještě usilovněji. Metoda zabrala. Po další hodině to vypadalo na úspěch. „Babi, zkusíme ten stromek dát do té díry.“ Rozhodl Tomáš, který stále vedl akci a jednoznačně úspěšně. Stromek zapadl, ale jen maličký kousek. „Ta díra je kónická a ten kmen také, ale přesně obráceně.“ Zhodnotil situaci Tomáš. A tak mě napadlo, zkusit to tam naprat kladívkem. „To si musíme vzít nějaké prkénko, abychom ten stojan neponičili.“ Pravil zkušený Tomáš. „Dobrý nápad Tomášku,“ pochválila jsem vnuka. Postavili jsme stromek na špičku, na kmen jsme navlékli stojan a Tomáš bušil a bušil, malilinko to začalo zalézat. Bezva. Máme to! A najednou „prásk“ a stojan se rozletěl na dvě půlky. Ne teda úplně celý. Byl to kříž ze tří vrstev, takže ta horní vrstva prdla. Naši partu to však nevyvedlo z míry. „Babi, máš AKU šroubovák?“ zareagoval duchapřítomně Tomáš. „No, někde tady je.“ „Ty dvě půlky přišroubujeme“. Našli jsme šroubovák i šroubky do dřeva. Míša měla nápad přitlouci je hřebíkem. Ten jsme zavrhli, prkénka by mohla prasknout, šroub je přeci jen šroub. Zkusili jsme akušroubovák na nečisto. Jak pracuje zpětný chod i jak krásně zašroubujeme 4 šroubky. „Babi, udělej to raději ty, já se bojím.“ Pravil Tomáš. „No jasně, podržte mi to prkénko.“ Spustili jsme přístroj a než bys řekl Švec udělalo to prd a prkénko se naštíplo. Vzpomněla jsem si na seriál A JE TO. Nikdy se nevzdali. Ani my to nevzdáme. Slepíme to. „Máš babi, Herkules.?“ Našla jsem dva. Překvapilo mne, že jsou ještě v tekutém stavu a dají se otevřít. Samo nebe při nás stojí. Všechno má řešení. Naplácali jsme spodní prkénko lepidlem a přitiskli obě dvě půlky. Svázali šňůrou na prádlo, aby se to nehnulo a spokojeně ukončili naši činnost. Druhý den, jakmile děda šel protestovat proti Babišovi, jsme my šli zkontrolovat naše dílo. Stojánek byl tvrdý, pěkně držel. „Zkusíme tam ten stromek dát. Hurá drží, můžeme ho vyndat ze sítí a máme hotovo,“ jásal Tomáš. Vyndali jsme stromek ze sítě a postavili na podlahu. Spokojeně odcházíme, dílo se podařilo. Jenže, co čert nechtěl. Když jsme zavírali dveře, láskyplně se otočím, abych se pokochala tím pohledem a co vidím. BUM. Stromek se skácel na zem. „Mládeži, návrat, stromek spadnul,“ říkám zklamaně. „Jejda, my jsme to přilepili obráceně, takže to spodní prkno, vyčuhuje do té díry. „Musíme ho upilovat. Jsou to takové 4 mm.“ Nahlašuji situaci. „Dneska už ne, babi, nás bolí ruce.“ Na díře už pracujeme 2 odpoledne, dobrých 8 hodin. „No jo, zítra ale jedete domů a kdo mi to bude držet?.“ „Ty už si nějak poradíš, vždyť jsi šikovná,“ konstatovala Míša. „No jasně, jsem šikovná, jako vždycky – udělej si sama.“ V pondělí, když děti odjely a muž šel řešit problémy globalizace, já šla řešit stromek. „No upiluji díru, 4mm to mám hned,“ naivně jsem si myslela. Vzala jsem již osvědčenou půlkulatou rašpli a začala drhnout. Nevím, jak to ta Míša dělala, mně za hodinu neubyl ani kousek. „Tak zmenším ten kmen, to bude ono,“ napadlo mě. Zasedla jsem na stoličku, stromek položila špičkou na zem, kmen dala do klína. Větve se válely všelijak po zemi, bylo mi to už jedno. Hoblíkem jsem se snažila ztenčit kmen. Vypadalo to nadějně. Jsem přece pionýr a jiskra jasná a ty se nikdy nevzdávají. A také jsem asi Husákovo dítě. Teda ne že by to byl můj otec, ale tak říkali naší generaci. Když k tomu hodím Kaťůšu, půjde to jako na drátku. Stromek byl už oválený kolem dokola nejmíň desetkrát. Divím se, že má pořád špičku a všechny větve. Popadnu hoblík a jedu. „Razcvetály jábloni i grůši, paplili tumány nad rekoj. Do rytmu mi to zrovna hoblovat nešlo. Škub sem, škub tam, pak to chvíli klouzalo. No hromádka hoblin tam byla. Zkusím dát kmen do díry. Díra už není kulatá a kmen už vůbec ne. Má tvar spíš zpitvořeného kuželu. Točím tím stromkem na všechny strany. Trochu tam zapadl, ale nestál, kvůli tomu převisu v díře. „Ha, dám stojan do svěráku, že mě to nenapadlo dřív.“ Je tam a jedu. „Razcvetály jabloni i grůši“, krásně jde rašplování do rytmu. Vyzkouším to, „leze, leze skrz díru. Ještě dva cm a jsme tam. Vezmu si kladívko a zatluču to,“ pomyslela jsem si. Ale zapracovala moje amygdala, strážce můj: „Pozor, Haničko, to tady už bylo.!!!“ „No jo, no jo, já vím, tak jenom lehounce.“ Mám stromek vzhůru nohama, špička poskakuje po podlaze, a já jemně poťukávám kladívkem. Jenom tak lehoulince. Ještě, že má jen metr a půl. „Krása, je to tam,“ oddechla jsem si. Otočím strom a postavím na zem. Ale co to? Je nakřivo a nejde s ním hnout. „No a co? V Pizze mají také šikmou věž a jaký je o ni zájem. Akci považuji za ukončenou.
Pravda, ušetřila jsem 29Kč. Strávili jsme na tom s dětmi alespoň 16 hodin, možná i více. Naše hodinová mzda by byla asi 1,80Kč. Co bych jako důchodce chtěla. 29Kč to je 5 párů rukavic u Čonga nebo jedna čepice.
Stromek vydržel celé vánoce až do 6. ledna. Nádherně jsme si ho užili. Ale jenom proto, že byl přivázaný ke konzoli nahoře špička a ke stolku dole - všechny spodní větve. Jenom nahoře nestačilo, padal směrem do okna. Dole - úžasný, byl neporazitelný a dokonce i rovný. To táta!! Nadarmo se neříká, kdo umí, ten umí. Kdo neumí ten čumí. My máme ještě 2 stojánky železné. Ale ty se nám nepodařilo najít. Jak bychom zvětšili díru u nich nevím. Tomáš by ale určitě něco vymyslel. Kočičky stromeček milovaly, spaly pod ním a ku podivu pochopily zvláštnost tohoto období a byly velmi ohleduplné. Nepinkaly si s ozdobami ani nežraly čokoládové figurky jako jiný rok. Příště si ho nechám okrouhat panem prodavačem.
Uplynul rok a zase přišly vánoce. Zase jsme navštívili Mountfield. Po těch zkušenostech na dotaz "Chcete okrouhat kmen" jsem rychle přitakala bez jediného zaváhání. "No to je jasné určitě ano." "Dojděte si stromeček zatím zaplatit a my ho připravíme." pravil prodavač. Bylo mi divné, že se nezeptal na velikost té díry ve stojanu. Zaplatila jsem, stromeček už byl připraven zabalený v síti. Přeci jen mi zvědavost nedala. "A jak jste věděl, jak velká ta díra má být?" "Tam je jen jedna velikost. 6 cm." Tentokráte můj muž zabodoval. Vyvrtal ve stojanu díru 6 cm a stromeček během pár minut stál. Jsem zvědavá na příští vánoce. Co když ten kmen bude mít 5 cm?
Ať žijí vánoce.
|
