ENKAUSTIKA - obrázky
|
Už vím, kdo jsem
Narodila jsem se v roce 1953 a píše se rok 2023. Je mi teda 70 let. Něco přeci jen už pamatuji. Docela jsem se na toto číslo těšila. Tihle lidičky mají výhody. Jezdí třeba zadarmo v autobuse snad i ve vlaku. Mají důchodcovské vstupenky na různé kulturní akce. A hlavně na všechno maji spoustu času. Budu si jezdit a užívat života. Taková krásná budoucnost. Ráno si přispím a pak vyskočím jako ta rybička. Budu chodit na procházky do lesa a budu cvičit, abych byla čupr holka. Vždyť jsem absolvovala tolik kurzů pro zdraví se samými špičkovými odborníky. Pořád mi zní v uších Boris Tichanovskij: Adín, dva, tri, četýre. Cíítíím těéplo, pulzáci, brňéně. Každyj móže být zdarovij. Brání nám pouze náša lénosť. Já přeci nejsem líná. Já jenom nemám čas. A to se teď změní. Konečně se budu věnovat koníčkům. Oživím angličtinu a němčinu. Obě řeči jsem uměla dobře. Z němčiny mám maturu za jedna a anglicky jsem se v pohodě domluvila. Dneska, když se mě zeptá cizinec na cestu, dojde mi tak za hodinu, co chtěl. Když jsem v německu objednávala oběd, můj dotaz zněl: " Ist das schnizel aus pipipí ?" A mávala jsem rukama jako křídly." "Ja ja" zněla odpověď čísníka. "Zweimal". Na víc jsem se nezmohla. Styděla jsem se já, premiantka, maturantka. Paní profesorka by ze mě radost neměla. Abych nevypadala jako blbec, mám nacvičenou jednu větu. "Sorry, I donˇt know. I am a stranger here myself." To jako, že jsem tam také cizí. Teď se to ale změní. A začnu zase malovat. Technika enkaustika, tedy malování voskem a žehličkou je úžasný relax a odpočinek. Materiálu mám dost. Vždyť jsem to učila, pořádala jsem kurzy a mám i svoje internetové stránky. Na nich už jsem asi 5 let nebyla. Už ani nevím, že je mám. Připomenou mi to jednou za dva roky majitelé domény web snadno a rychle zaslanou fakturou. Kouknu kolik lidiček se tam dívalo. Je tam asi 39 tisíc. To přece nemohu nechat smazat. Tak to zase na další dva roky zaplatím. A což teprve esoterika. Mám asi 200 knih a vůbec nevím, co je v nich. Postupně je přečtu. Mám i plno diplomů o absolvování kdejakého kurzu. To všechno si zopakuji. Také jsem kdysi pletla a háčkovala. I šila. Mohla bych se k tomu vrátit. Dokonce mám nastřihané nějaké šortky už asi dva roky, mohla bych to došít. To byly moje představy. A jaká je realita?
Zadarmo už důchodci nejezdí. Když nutně nemusím, tak nikam nejedu. Je to moc složité. Vyhledat spojení. Idos mi někdy funguje, jindy ten jízdní řád nevidím, ať dělám, co dělám, už to tam není. Pak je tu velký problém, co si mám vzít na sebe? Bude horko nebo zima? Strávím celý večer jen vybíráním těch hadrů. A teď bych si měla nějak udělat vlasy a co ty fousy, ježíšmarjá. Jako ta rybička neskáču. Lezu z postele a nohám se nechce. Chvíli jim trvá než pochopí k čemu je mám. Kvrdlají ze strany na stranu než se chytnou. Pak se ozvou záda. Měla bych cvičit. Mám v knihách spoustu nápadů, aby záda nebolela. Mám na dvd sestavy od věhlasného léčitele Borise Tichanovského. Stačí když si denně zacvičím bábušku Alakájevnu a budu fit. Zacvičila jsem si ji dvakrát za dva roky. Je dlouhá, na to nemám čas ani trpělivost. Přitom vím, že Bábuška tím cvičením úspěšně léčí všechny nemoci včetně rakoviny. Enkaustika. No chtělo by to začít, ale je při tom malování takový nepořádek. Do toho uklízení se mi vůbec ale vůbec nechce. Rozhodla jsem se došít ty šortky a uplést nějaký svetr nebo uháčkovat dečku. Šila jsem přece na děti bundy i oteplováky, na sebe jsem si ušila i dva kostýmy. Potahy na sedačky a křesla, záclony, závěsy. To vůbec nechápu, kde se to ve mně vzalo. Musí to tam někde stále být. Hodinu jsem si vzpomínala, jak se navléká spodní i horní nit. Trefit se nití do jehly trvalo další půlhodinu. Povedlo se to, když už jsem měla nervy vedle sebe a chtěla to vzdát. Šortky šly dobře. Docela se mi i povedly. Měly jen malou chybičku. Za ty dva roky, co ležely nastřižený, já jsem jaksi změnila svůj objem. Natáhnu je ke kolenům. Byly troje. Do jedněch se mi podařilo nacpat. Když jsem si sedla, praskly. Plést a háčkovat jsem zkusila, ale neoslovilo mne to. Němčinu jsem ještě nezkoušela. Nechápu, jak jsem mohla plynule mluvit a ještě jim i rozumět. Začnu angličtinou, aby se mi to nemotalo. Na internetu na mne denně vyskakuje reklama, ať se přihlásím na webinář zdarma, kde mi bude prozrazeno, jak se naučit rychle, lehce anglicky. Za 3 měsíce umíte všechno. Na webinář jsem se přihlásila a hned to zapomněla. Takže jsem to prošvihla. Ale oni nelenili, chtěli moje dobro, připomněli se a nabídli mi jiný termín. Ten už jsem si ohlídala. Těšila jsem se, že mi prozradí tu novou zázračnou metodu, co nikdo nezná. 85 minut jsem vydržela poslouchat, kdy mlel kolem dokola, jak úžasná metoda to je , abych se v posledních minutách dozvěděla, že za 28tisíc mi to prozradí a bude se o mne starat ve dne v noci 3 měsíce a pak už ze mne bude rodilý angličan. Mimochodem jsem absolvovala webinář o bolestech zad. Ten by mi svou metodu prozradil jenom za 15 tisíc, kdybych se přihlásila hned. Cvičil by se mnou každý den 51 dní. Vrátím se k té angličtině. Můj počítač, já nevím jaký robot to je, co o mně ví všechno, usoudil, že to s tou angličtinou myslím vážně a začal mě bombardovat nabídkama. Vůbec mu nevadilo, že ten webinář už mám za sebou a že žádných 28 tisíc ze mne nevytlučou, akorát nasadil místo kluka holku. Všichni to pro mne udělají zdarma. Tak jsem si nakonec vybrala. Landigo. Tři neděle mi chodily 3 cvičení denně do mailu. Zdarma. Já nic. Pštros s hlavou v písku. Pak jsem si řekla, že to zkusím. Vybrala jsem si obtížnost předzačátečníci. To slovo jsem ještě neslyšela. Vyhovuje mi to. Jde mi to krásně a těším se na nový den. 100x řeknu To je ..... máma, táta, židle, mýdlo, Tom, Kate. Drží mě to již 14 dní. Snad se dopracuji i k začátečníkům. Jediný bod, který dodržuji pravidelně je, že si pěkně přispím. Pak jdu před zrcadlo a pravím: "Jsi pořád čupr holka, Hanoušku. Postavičku máš pěknou, vždyť ty nemáš vůbec žádnou vrásku. A to se ničím nepatláš." A jsem na sebe pyšná. Nikdo by mi ten věk neřekl. Má to ale trochu háček. Nesmím si vzít brýle. A taky si je neberu. Proč bych to dělala. Zaprvé je musím hledat a to zabere hodně času. Mohou být kdekoliv. I třeba na úplně nelogickém místě. Jako v mrazáku nebo v botníku. A za druhé bych těm mým větám mohla přestat věřit a to se mi nehodí. Třeba mám vrásky, stařecký skvrny nebo bradavice. Kdo ví. Ale já to nevím. A to je dobře. Tento týden jsem začala cvičit. Mám sestavu Líný Čech. A již týden jsem vydržela. Na jaře jsem měla knedlík v krku a pořád jsem dělala ehe ehe a cucala hašlerky a strepsilsky a mentolky a nic Nepomáhaly mi ani bylinky a to už je, co říct. Moje esoterické metody neúčinkovaly a tak jsem se po mnoho letech rozhodla pro doktora. Poradila mi kamarádka úžasného z ORL. "On je skvělý, mému muži moc pomohl, jenom si musíš vysedět tu dlouhou frontu. On tam má strašně lidí. Ale stojí to za to. Ten ti určitě pomůže." Vypravila jsem se tedy do Říčan za oním kouzelníkem. Začínal ve 14 a končil v 18 hodin. Přišla jsem v půl druhé. Čekárna byla plná a fronta pokračovala ještě na ulici. Měla jsem vesmírem objednánu jednu židličku a opravdu v koutě na mne čekala. Poděkovala jsem vesmíru za splnění objednávky a čekala. Čekala a čekala. Dočkala jsem se ve třičtvrtě na 5. Čekárna byla stále zaplněná lidmi, co přišli po mne. To nemůže za hodinu stihnout. Ale to je jeho věc. Co je mi do toho. Vyžádal si občanku a posadil se k počítači, ke mně zády a pravil: " Ani se na vás nemusím podívat a rovnou vám řeknu diagnózu. "On je úžasný. Asi jasnovidec, Mirka měla pravdu", proběhlo mi hlavou. "Jste stará.!! Od 50 let se už neobnovují buňky jenom chátráte. Přijďte si příště pro naslouchadlo, dneska na to nemám čas." Trochu mě to šoklo. On není úžasný. On je úplně blbej. "Ale já jsem nepřišla s ušima, ale s krkem." Špitla jsem nevěříce svým uším. Asi bych to naslouchadlo přeci jen potřebovala.."Jo? Tak ukažte, když už jste tady. Rakovinu nemáte. To bude nějaká alergie. To přejde samo. Vyčistím vám ty uši." Vzal pinzetu, jednou mě šťouchnul do ucha a povídá: "Hotovo". "A co to druhé?" Ptám se ho já. "To už jsem čistil." "Nečistil," bránila jsem se."Čistil, to ani nevíte. Nashledanou. Sestro, další." Během 5 minut jsem byla z ordinace venku s diagnozou JSTE STARÁ. Šla jsem na autobus, cucala Hašlerky a najednou mě přepadl nezastavitelný smích. "Ty Káčo, (použila jsem jiný výraz, ale nevhodný sem). Ty strávíš tolik hodin, aby jsi se dozvěděla, že jsi stará.? Podle jízdního řádu autobus odjel před 10 minutami. Další jel za hodinu. "Sedám si na lavičku a přemýšlím, co budu tu hodinu dělat? Asi zajdu někam na kafe." Zvednu hlavu, "co to vidím? Můj autobus 383. Má 20 minut zpoždění. Vesmír mě má rád. Děkuji ti vesmíre. Nedávno jsem byla nakupovat v řeznictví. Byla tam maminka asi s roční holčičkou v náručí. Takové to čisté, nevinné dítě, co ještě neumí lhát. Co říká to, co skutečně vidí. Neobchází problém a pravdivě jej pojmenuje. Tahle neumí ještě věty. Říká táta, máma. Holčička se na mne usmála, natáhla ručku a zcela jasně nahlas řekla "BÁBA. " Otočila jsem se, kdo stojí za mnou. To nemohlo přeci patřit mně. Patřilo. Nikdo za mnou nebyl. Od té doby vím, kdo jsem. JSEM STARÁ BÁBA.
|
