Jak nakupují důchodci
Letos to jsou první vánoce, kdy jsem stoprocentní důchodce. Je to pro mne nová neprozkoumaná životní situace. Za prvé můj důchod mi nedovolí tak velké nákupy jako dříve. Za druhé koronavirus omezuje můj pohyb z místa trvalého bydliště, kde skoro žádné obchody nejsou. Vůbec se mi nic nechce.
Mám ale výbornou kamarádku, která už má důchodcovské zkušenosti. Mirka je moc hodná. Patří k těm nejhodnějším lidem na světě. Umí naslouchat lidským trápením a hned pomáhá řešit každému jeho problémy. A že jich mají lidi hodně. Známe se od tří let. Od mateřské školky. Už tenkrát stála hrdinně při mně a tam vzniklo naše nerozlučné přátelství. Já měla jeden velký problém. Ten strašák byl Mireček. Mireček byl tří letý kluk, který se do mne zamiloval. Mně bylo pět. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby mi neprojevoval svou náklonost zcela osobitým způsobem. Lil mi totiž při obědě tekutá jídla přímo na hlavu. Jeden den jsem měla vlasy rusé podle barvy rajské omáčky, druhý den jsem byla blonďatá nebo spíš bělovlasá z koprovky. Když nebyla omáčka, objevila se na mé hlavě polévka. Kapala mi z nosu a nudle tvořily předchůdce melíru na mé ofině. Mireček byl synem paní učitelky ze základky a byl tak trochu protekčním dítětem. Ale hlavně pořád bulel a všechno si vyřval. A tak, aby byl klid, mu všichni ustupovali. Když se zasedalo k obědu, prosila jsem holky: „Mílo a Dani sedněte si vedle mne, aby tam nezbylo místo pro toho uřvance.“ Danka si sedla vpravo, Miluška vlevo. V tu ránu Mireček spustil křik. Paní učitelka byla moc hodná a ptala se: „Co se stalo, Mirečku?“ „Já či šedět vedle Hanity!“ „Tak si tam sedni,“ pravila paní učitelka vlídně. „Šedí tam Miluta.“ Opáčil Mireček. „Tak popros Milušku, aby tě tam pustila.“ A bylo vymalováno. Miluška si odsedla a mně zase kapala rajská z vlasů na nos. Miluška byla ale bojovnice a uměla se prát. Zatáhla Mirečka do šatny, ukázala mu pěst se slovy: „Čuchni, jak je tvrdá. Ještě jednou tě uvidím, že něco leješ někomu na hlavu, rozbiju ti ciferník.“ Zabralo to. Pak stačilo jenom nenápadně ukázat pěst a byl klid.
Čas utíkal, uběhlo 65 let. Z Milušky se stala Mirka, protože se jmenuje Miroslava, a všichni už umíme R. A já mám zase problém. Tím problémem je nákup všeho druhu. V Ondřejově kdysi bývalo všechno. Samoobsluha, drogerie, papírnictví, barvy a laky, železářství, elektro, oblečení, cukrárna, dvě hospody a řezník. Kde ty loňské sněhy jsou. Teď je tu sortiment velmi velmi omezený. Ale to nevadí. Mirunka má auto a na rozdíl ode mne ho umí řídit. Zná všechny obchody široko, daleko. Ví, kde je lepší zelenina, kde je co levnější, které papírnictví je šikovnější. A své know how mi teď předává. Začínáme u Číňanů v Mnichovicích. Je to obrovský obchod a mají tam všechno možné. Má však jednu vadu. Obvykle tam chceme pár věcí a odcházíme zavalené 5 taškami s 90% věcí, co jsme ani nechtěly a vůbec je nepotřebujeme. Jako třeba obraz nebo ubrus nebo trpaslíka a strávíme tam půl dne. Mirka všechno zkoumá. Otvírá skoro každou lahvičku, zajímá ji ta vůně. A než očicháme jen jeden regál, uplyne hodina. Výsledkem jsou kuličky do záchodu, pěna do koupele a nějaký body lotion, což nevím, co je a na který kus těla bych si to měla dát. Ale hezky to voní. Chtěla jsem na hřbitov zapalovač na svíčky. Bylo jich tam mnoho druhů. Mirunka všechny vyzkoušela. Škrtala každým nejméně pětkrát, pak vybrala jeden druh. Vzala jsem si první v řadě. „Počkej, to nemůžeš. Tady si s tím kdekdo škrtá, ten bude brzo prázdný.“ A vyhrabala zezadu ještě neotevřenou krabici, abychom měly jistotu, že je plný. Stejné to bylo s elektrickou svíčkou. Rozsvěcovaly jsme a zhasínaly svíčky a hrabaly zezadu v neotevřených krabicích. Já vždycky hledám XXXL papírové utěrky. Kvůli nim tam jezdíme. Mívají je v akci za 29Kč. Beru si vždy alespoň čtvery, čímž mám plné ruce i košík a problém, kam s tím ostatním zbožím. Důležitá je ta cena. Za 89 Kč je koupíme všude. Na těchto ratejnách mě štve, že to zboží nemají na stejném místě. A tak jsme zase jednou hledaly naše XXXLky a nikde nebyly. Najednou jsem je uviděla. Bylo jich tam asi 6 druhů, byly naskládány hodně nahoře na takovém vysokém regálu. A u žádné jsme neviděly cenu. To byla nejdůležitější informace. Já, trpaslíček, jsem se natahovala, ale nedosáhla jsem. Mirka je trochu větší, nikdy se nevzdává a tak to zkusila ona. Utěrky byly zabaleny pro lepší transport v igelitovém pytli asi po 8 kusech. Ten náš pytel byl načatý, jedna tam chyběla. Mirka vyskočila, chytila pytel a byla úspěšná. Utěrky se na nás vysypaly, nejen na nás. Cvrnkaly nám o hlavu a kutálely se po celé uličce. Honily jsme je tam, jak dvě tetky. Ani na jedné nebyla cena. Nechtěly jsme riskovat a tak jsme si vzaly jen jednu. Trvalo nám dlouhý čas, než jsme těch zbylých šest naházely zpátky na ten vysoký regál. Nebylo to na první dobrou. Opakovaně nám padaly na hlavu, odrážely se a zase se kutálely. Vypadalo to jako, kdybychom si přišly zahrát košíkovou. Nakonec se nám to povedlo. Otočily jsme se, že tu naši jednu dáme do košíku a hele, přímo proti nám regál s XXXL utěrkami a cenami ve výšce mých očí. Spletly jsme se. Ta naše byla za 89. Ta vedle za 29. Vyměnily jsme si ji za čtyři. V Penny mají zase polévky do hrnečku. Jsou speciálně dělány pro tento obchod, jsou tři v krabičce a jedna vyjde na 3,30 Kč. No nekupte to. Tak jsme vyrazily do Penny. Vzaly jsme si jeden společný košík, protože toho moc nechceme. Mirunka našla v zelenině papírovou krabici od rajčat a svůj nákup si dávala do té krabice. Když víte, že rybičky v Penny stojí 20 Kč a v Ondřejově ty úplně stejné 44 Kč, koupíte si jich 10. Ty se nezkazí. A je pořád ten lockdawn, ty se hodí. A hodí se i konzervy a paštiky a zelenina a mouka a těstoviny a z bílých jogurtů si udělám lučinu. A smetana je v akci a také Hera. A vajíčka, úplná bomba 30 kusů po 2 korunách. No nekupte to. Nakoupily jsme fakt hodně. Měly jsme to krásně přehledně rozděleno. U pokladny Mirunka položila bednu na pás. Bedna dojela k paní pokladní a ta začala markovat. Vyndala pár věcí z krabice a vše bylo v pořádku. Já jsem zatím připravovala můj nákup. Hlavně, abych nerozbila ta vajíčka. Za mnou stál ještě pán se svým vyloženým zbožím. Pohoda. Ale jenom do té doby, kdy si paní pokladní spletla knoflíky a místo, aby pás zastavila, přidala na rychlosti. Začal mazec. Krabice přeletěla konec pásu, zakryla knoflíky a zadrhla se o paní pokladní. Pás nemilosrdně si frčel dál a moje zboží se řinulo neuvěřitelnou rychlostí a začalo drtit krabici. Vajíčka využila situace a předvedla pár gymnastických úkonů. Stojka a kotouly jim šly dobře. Zřejmě to už někde nacvičovala. Slyším pána za sebou, to už je moje a snažil se vlastním tělem zabránit tomu maglajsu. Lehl na pás a objal své zboží oběma rukama. Přesto mu něco uniklo a zamotalo se do mé hromady. Podle jeho vzoru jsem se zachovala i já. Objala jsem, co nejvíc šlo, hlavně vajíčka a snažila se zachránit, alespoň část nákupu. Pás si pokračoval ve svém tempu a začal se zbavovat zboží odházením na zem. Jogurt se tam rozplácl. Já jsem to nechápala. Vždyť to všechno bylo tak krásně promyšlené. Paní pokladní konečně zastavila pás a naštvaná šla uklízet ten jogurt. Mumlala si pod fousy nehezká slova asi něco o kravách a pro nás procedila skrz zuby, „aby nikdo neuklouzl.“ Když se vrátila za pokladnu, zeptala se: „Každý nákup zvlášť?“ „Ano.“ Odpověděli jsme jednohlasně všichni tři. Nebyl každý zvlášť. Smotala nám všechno dohromady. Možná i kus toho pána. Naházely jsme to do tašek a do košíku páté přes deváté. Hlavně, abychom už byly pryč. „Je to kráva, já si na ni budu stěžovat.“ Mínila Mirunka. „Kdyby si ty nechtěla ty pitomý polívky, které jinde nemají, tak jsem jí to tam všechno nechala a šla pryč. Ať si s tím baba dělá, co chce. Já jí znám. Ona je úplně blbá. A už sem nakoupit nikdy nepůjdu, a když tak, kvůli těm tvým polívkám, ale k jiné pokladní.“
Tak dlouhý účet jsem v životě neměla. Měřil skoro metr. Tři hodiny jsem doma seděla a odškrtávala položky a třídila, co je moje a co Mirky. Dopadlo to docela dobře. Jenom jsme měly dvakrát namarkovaný zelený čaj a jedny sušenky. Asi si je odnesl ten pán. A nebo že by nikdo? To už se nedozvím.
